A jaký vlastně byl?!
To se ani nedá popsat do jednoho příspěvku. Byl, jedním slovem, náročný. Co se týče života s DM1, platí zde více než kde jinde, že : Kdo to nezažil, nikdy to nemůže pochopit.
Z ničeho nic se nám otočil život vzhůru nohama a přišli jsme o to nejcennější, co jsme měli a to je zdraví dítěte...ale na druhou stranu, jsme dostali ten největší dar a to je život nový (narodil se nám náš druhý syn).
Když se svět otočí naruby – život s diagnózou DM1
Když jsme poprvé slyšeli diagnózu Diabetes Mellitus 1. typu, věděli jsme, že náš život se změní. Ale nikdo nás nepřipravil na to, jak moc. Není to jen o neustálém měření glykémie a dávkování inzulínu při každém jídle. Je to i o technických dovednostech, které si člověk musí osvojit doslova přes noc. Navíc do toho všeho studovat knihy o diabetu, aby člověk lépe pochopil, co a jak...
Najednou jsme se museli stát odborníky na aplikaci inzulínových per, měření glukometrem, zavádění senzorů a řešení nečekaných situací – a to nejen doma, venku, ale i na cestách, na oslavách, ve školce, v noci, prostě kdykoliv a kdekoliv. Věci, které dřív byly samozřejmé, se proměnily v pečlivě naplánované mise.
Třeba taková obyčejná procházka na hřiště nebo výlet mimo město. Už to není jen o tom vyrazit. Musíme sbalit svačinu, přemýšlet o všech možných scénářích – co když se senzor odlepí? Přestane fungovat? Co když se ucpe jehla u pera? Co když přijde hypoglykémie? Co když bude mít hyperglykémie a nepůjde dolů? Co budeme dělat? Jak budeme řešit jídlo v restauraci? A tak zpočátku více plánujeme, nejdříve zkoušíme menší výlety a raději balíme všechno a raději dvakrát.
Priority se změní. Najednou nezáleží na tom, jestli máme sbalené tričko navíc. Hlavní je, aby bylo všechno potřebné pro zvládnutí diabetu. A s tím vším přichází i neustálý stres – všudypřítomný, tichý společník, který nás doprovází na každém kroku.
Zpočátku nám přišlo, že jsme jen vážili jídlo a něco píchali – glukometr, inzulínová pera, senzory… Ráno, v poledne, večer, i v noci. A i když jsme věděli, že je to nezbytné, bolelo nás vidět, jak těžké to pro syna je a že vlastně vůbec nerozumí tomu, co se najednou stalo. My tomu vlastně taky nerozuměli a někdy nerozumíme do teď.
Každé píchnutí nám připomínalo, že tohle není jen chvilková záležitost, ale bohužel, už naše každodenní realita. A nejen pro něj, ale i pro nás.
Od začátku jsme se snažili hledat způsoby, jak mu to co nejvíce usnadnit. Protože tohle není jen o cukru v krvi – je to o tom, aby se cítil v bezpečí a měl co nejvíc normální dětství.
Učíme se každý den, protože každý den je jiný a pořád jsou situace, se kterými se setkáváme poprvé a situace, které nám vhánějí slzy do očí. Někdy se musíme rozhodnout okamžitě a přitom na tom našem rozhodnutí závisí Beníka zdraví a život.
Ale zároveň s tím vším přichází i síla. Síla překonávat překážky, učit se nové věci a najít způsoby, jak dělat život našeho dítěte co nejšťastnější a nejpohodlnější. A i když je to náročné, víme, že v tom nejsme sami.
První rok je plný učení, zkoušení a stresu, ale postupně se z toho stává součást každodenního života. Člověk se naučí lépe reagovat na různé situace, získá jistotu a zjistí, co nejlépe funguje.
A jak to zvládl náš syn Beník? Je neskutečné, co všechno dokáže zvládnout a vydržet jeden malý kluk, v našich očích bude už navždy HRIDINA, stejně jako všichni dia bojovníci ❤️.