Škola volá – a s ní i boj o asistenci.
Nyní je ten čas. Obcházíme školy na dny otevřených dveří a různé akce pro předškoláky, ale už teď musíme řešit i otázku asistentky do první třídy.
Bohužel, na SPC (Speciální pedagogické centrum) nám bylo řečeno, že děti s diabetem na ni ze zákona automaticky nárok nemají. Musíme tedy počkat na zápis, kde se uvidí, jaké budou požadavky a možnosti. Nejlepší by bylo, kdyby se našla možnost sdílené asistentky. Pokud ale nikdo jiný asistenci potřebovat nebude, bude muset syn projít přezkoumáním, zda na ni má nárok. Naštěstí, pan ředitel školy nás ujistil, že se nemusíme bát a společné řešení jistě najdeme a škola nám bude nápomocná, jak jen to bude možné.
Někdy je opravdu těžké pochopit, jak tenhle systém funguje. Ti, kteří pomoc skutečně potřebují, musí složitě dokazovat, že ji opravdu potřebují. A přitom je to tak jednoduché – věřím tomu, že náš syn by si asi zvládl poslat inzulín na jídlo, ale otázkou je kolik. Neumí čísla (respektive, díky sledování glykémií se už čísla naučil, ale kolik znamená jedna jednotka inzulínu, to opravdu netuší), je schopný si vyměnit inzulínový set, ale kdy a za jaké situace to udělat? Neumí naplnit hadičku inzulínem, klidně by si jí nechal připojenou na těle a naplnil, vůbec mu nedochází, že si může poslat tolik inzulínu, že by mohl upadnout do bezvědomí. Nepozná na sobě hypoglykemii. Když mu hladina cukru klesne pod 4 mmol / l, neví, že si musí okamžitě vzít rychlé cukry. Nedokáže to vyhodnotit. Vždyť je mu teprve pět a půl.
A tak zatímco jiní řeší jen školní tašku a penál, my musíme bojovat za něco tak základního, jako je bezpečnost našeho dítěte ve škole.
Tak nám držte palce🍀