Je to už dva roky a přesto si ten den pamatujeme, jako by to bylo včera.
Začalo to běžným nachlazením našeho, tehdy 3,5 letého syna. Nikdo nečekal, že ta velká únava a žízeň může být důsledkem něčeho vážnějšího.
Beník v září začal chodit do školky, září bylo trošku uplakané, než si zvykl, ale od října už chodil do školky moc rád a moc se tam těšil.
Někdy v listopadu se začal v noci počůrávat. Odpoledne a večer hodně pil, ve školce si museli říkat o pití, tak jsme si mysleli, že pije málo a doma to dohání a navíc, když pije takhle pozdě, tak se v noci počůrává. Vysvětlení bylo prostě logické, nepřišlo nám na tom nic divného.
Na začátku prosince přišla klasická viróza - rýma a kašel, nic dramatického, ale najednou byl hodně unavený. Byla neděle a šel se s tatínkem projít na procházku a zastavili se na zimním stadionu, kde děti hráli hokej a syn usnul v hledišti. Došli domů a doma pořád spal, bylo to divné, nikdy takhle nespal. Navíc si začal stěžovat na bolest ouška. Říkali jsme si, že si tělo asi potřebuje odpočinout. Jíst nechtěl, dostali jsme do něj akorát ovocnou kapsičku a to vždy pochvíli ožil. Ve vzduchu už viselo něco divného, ale my jsme vůbec netušili, jak vážné to doopravdy je.
V noci jsme se od něj nehnuli na krok a hned ráno 5.12.2022 jsme vyrazili k lékaři. Bohužel jeho vyčerpanost byla najednou tak veliká, že jsme byli okamžitě převezeni do nemocnice.
Dvě hodiny po příjmu a prvních náběrech byl verdikt jasný, Cukrovka 1. typu, Diabetes mellitus 1 (DM1).....
V tu chvíli se nám zhroutil celý svět... Náš malý, úžasný rošťák je najednou nevyléčitelně nemocný, vůbec jsme nerozuměli tomu, co se to stalo, proč se to stalo, proč se to stalo právě jemu, čisté a nevinné, milující dětské duši 🤍.
Byla jsem tou dobou v 5. měsíci těhotenství s druhým synem. Radost a těšení se na další přírůstek vystřídal neskutečný strach o život syna a o to, co bude dál. Jeho bezstarostné dětství je jako mávnutím kouzelného proutku nenávratně pryč. Stále jsme přemýšleli jaký bude mít život ?! Bude šťastný a spokojený ?! Bude moci do školky, kam chodí tak rád ?! Bude moci sportovat a dělat vše, co ostatní děti ?! A naštěstí... ANO, TOHLE VŠECHNO BUDE MOCI, i když nás to všechny bude stát více úsilí, než jsme si kdy dokázali představit.
První 3 dny v nemocnici jsem prakticky vůbec nevnímala, co se to děje, tolik informací, od rána do večera a vedle leží to malé stvoření, které vůbec netuší co se to s ním najednou děje a vy mu to ani nedokážete vysvětlit, protože to sami také nevíte.
První nastřelení senzoru nezapomenu snad nikdy, ten strach v jeho očích... a vy mu ani nemůžete vysvětlit, co se bude dít, jak to bude probíhat, protože vám to nikdo neřekl, neměli jste šanci si to zkusit, nikde jste to předtím neviděli...
Syn byl z počátku na inzulinových perech. Náš život byl z ničeho nic pouze o počítání sacharidů, píchání inzulínu, neustálého hlídání glykémie a pevně daného denního režimu.
Po všech informacích, co jsme v nemocnici dostávali byli příznaky jasné, ale my je neviděli, protože jsme se o tom nikdy neslyšeli, vůbec jsme netušili, že existuje nějaký Diabetes 1. typu. Proto jsme se rozhodli změnit osobní instagramový účet na účet, který se bude snažit šířit osvětu o DM1, aby měl syn na našem malém městě snažší život, aby se nikdy nemusel schovávat s inzulinovým perem a stydět se za senzor, navíc, říkali jsme si, kdybychom tím měli jakkoli pomoci i jednomu jedinému dítěti nebo jeho rodičům, tak to prostě má smysl.
Děláme maximum proto, aby měl syn všechno co nejjednodušší a nejpříjemnější a nechceme si to nechat jen pro sebe.
Děkujeme všem, kdo nám v tom pomáháte ❤️. #jednouvsichnizvitezime
